Podobně jako aktér (odkaz na předchozí článek), i případ užití má svá omezení, co se asociace týče. A nejenom asociace, další pravidlo se věnuje (často špatně používaného) vztahu include.

Asociace je v praxi zřejmě jediný používaný vztah mezi aktérem a případem užití. Ovšem aktéra můžeme asociovat i s dalšími prvky v modelu. Ne však se všemi. Které jsou povolené?

V předchozím příspěvku jsme hovořili o kombinovaných fragmentech, operandech a podmínkách. Přiznám se, že jsem jednu vlastnost zmíněné podmínky záměrně vynechal. Uschoval jsem si ji pro případ, kdy budeme hovořit o kombinovaném fragmentu typu loop.

V rámci sekvenčních diagramů můžeme používat kombinované fragmenty, jichž UML nabízí poměrně velké množství. Ovšem i s fragmenty musíme zacházet opatrně, i ony mají svá pravidla.

Jestliže předchozí povídání o počtu příchozích a odchozích hran v aktivitě nám trošku zkomplikoval rozhodovací uzel, zde bude situace mnohem klidnější. Na řadě jsou rozdělující (fork), slučovací (join) a spojovací (merge) uzly.

Diagramy aktivit jsou pro začátečníky poměrně náročné, jestliže chtějí modelovat správně, tedy podle pravidel UML. Každý uzel v takovém diagramu má různá pravidla pro příjem a přeposílání tokenů a také omezení na počet vstupních a výstupních hran. V první části se podíváme na počáteční, koncový a rozhodovací uzel.

Pravidlo, o kterém bude právě řeč, bych doporučil si více než jen zapamatovat. Moc lidí ho nezná a vznikají kvůli tomu diagramy, které s UML nemají skoro nic společného (ač autoři tvrdí opak).

Je zcela běžné, že se metoda nějaké operace modeluje pomocí aktivity. Protože však aktivita má svá (většinou) jasná pravidla pro své vykonávání, musíme je dodržet.

Jedním z dalších pseudostavů ve stavovém automatu je rozhodovací pseudostav (anglicky choice). Ten má za úkol na základě podmínek umožnit přechod do jednoho z více stavů.

V předchozím pravidle jsme se bavili o pseudostavu fork, nyní se zaměříme na jeho doplněk, tedy pseudostav join.