Balík nám slouží k tomu, abychom mohli model rozdělovat do menších celků podobně jako to děláme s adresáři na disku. Prvky v balíku (např. aktéři, třídy, aktivity) pak mohou mít definovanou viditelnost. Ale jakou?

Pojem aktivní třída je velké skupině uživatelů UML neznámý. Přitom jde o vhodný prvek modelování vláknových aplikací. Co to tedy aktivní třída je?

Asociační třída je asociací a třídou současně. Používá se ve chvíli, kdy potřebujete uložit nějaké vlastnosti, ale nehodí se je uložit ani k jednomu do vztahu zapojeného prvku. Např. pokud chcete vědět, od kdy do kdy osoba bydlí na nějaké adrese, tak tyto časové údaje nepatří ani osobě, ani adrese, ale právě tomuto vztahu.

Asociace jsou vděčné téma. Ostatně již jsme se o nich bavili a tímto příspěvkem nekončíme. Tentokráte se zaměříme se na agregace a kompozice.

Signály jsou jedním z asynchronních způsobů, jak si objekty mohou vyměňovat informace. Aby takový objekt mohl daný signál přijmout, musí mít odpovídající receptor. Co to však znamená odpovídající receptor?

Rozhraní je prvek, který deklaruje množinu souvisejících vlastností (atributů a operací) a pravidel. To celé pak má tvořit nějakou ucelenou službu, kterou následně může někdo další, např. třída či komponenta, nabízet okolnímu světu.

Asociace může mít nastavené spousty různých vlastností. Jednou z nich je kompozice, která nám jednak říká, že se jedná o vztah celek-část, a jednak, že celek danou část vlastní. Jinými slovy, pokud je rušena instance celku, jsou díky kompozici automaticky rušeny i tyto části.

Každá operace může mít definovaný libovolný počet podmínek (metatřída Constraint), které musí být splněny před jejím spuštěním (tzv. pre-condition), a libovolné množství podmínek, které musí být splněny po jejím dokončení (tzv. post-condition). Druhé jmenované podmínky platí ve chvíli, kdy běh operace nevyvolá výjimku.

Každá operace může mít posloupnost libovolného počtu parametrů. Tyto parametry jsou čtverého druhu: vstupní, výstupní, vstupně-výstupní a návratový.

Když ve svých návrzích používáte generalizaci, pak tím tvoříte hierarchii. V drtivé většině objektově orientovaných jazycích může jeden prvek přímo specializovat pouze jeden obecnější prvek. V jazycích jako je C++ může jeden prvek specializovat více prvků najednou. A UML vícenásobnou dědičnost opravdu podporuje.