Mnozí uživatelé UML chápou velmi dobře a víceméně intuitivně, že jejich diagramy (modely) jsou ve skutečnosti jen abstrakcí reálného světa a že nelze zachytit vše. A ani to nezkoušejí. Ovšem leckdy to celé vezme za své, jakmile se pustí do diagramu nasazení.

Mají totiž pocit, že to je přesně ten bod, kdy se abstrakce setkává s realitou, a tedy je třeba zaznamenat vše. Jenže to opravdu nemá smysl. Proč modelují počítač na úroveň hardisku a paměti, když chtějí pouze ukázat, že aplikace má běžet na počítači s nějakými minimálními požadavky? Proč modelují USB konektor a ovladač tiskárny, aby ukázali propojení s tiskárnou ve chvíli, kdy chtějí jen říct, že jejich aplikace tiskne daňové doklady?

Ukažme si jednoduchý příklad, který zkusí abstrakci zachovat.

Na následujícím obrázku je Raspberry Pi 3 v malinově-bílé krabičce. Pomocí kabelů je propojena nepájivá deska s GPIO piny. Má diody, A/D převodník, rezistory, čidlo teploty a vlhkosti a mnohé další. Na základní desku je dále připojena kamera. To celé je pak pomocí WiFi připojeno do lokální sítě a poté do Internetu.

Na „malině“ běží skript, který sbírá aktuální teplotu a vlhkost a výsledky posílá do světa, kde to ukládá, nebo to zobrazí na obrazovce terminálu.

Jak to zaznamenat v UML, abychom se nezbláznili? Inu, těch prvků není třeba mít příliš mnoho:

Všimněte si, že v diagramu není kamera, A/D převodník, dioda a mnohé další. Ono to totiž pro tento případ není důležité, a tak to nezobrazuji. Stejně tak není uvedeno přesné zapojení na konkrétní pin GPIO. Opět, není to pro uvedenou situaci důležité.

Máte jiný názor? Sem s ním.